Představte si, že jste v místnosti a snažíte si pověsit ilustrace z knihy na provázek natažený mezi klikami oken. Neustále vám provázek vypadává, obrázky jsou moc těžké a ještě potřebujete pro děti připravit další věci. A najednou za nepoužívanými dveřmi do místnosti slyšíte hlasy čtvrťáků, kteří za chvilku vejdou a usadí se před vámi. A při tom přivazování provázku, který ne a ne držet na svém místě a vy se už nad tím začínáte lehce potit vyslechnete, co si dva chlapci říkají, že to bude asi pěkná nuda pro mrňata a že měli jít raději na florbal. Noo, tak to vás fakt nenaplní optimismem. Ale co v takové chvíli? Nic. Nadechnout se, domluvit provázku a vytratit se z místnosti a počkat se svým příchodem na to, až se děti usadí.
Bylo to jedno z nejúžasnějších čtení, které jsem měla. Nejen, že jsem si pozornost dětí získala hned svým příchodem, ale naprosto nadšeně a aktivně spolupracovali. A světe div se! Po skončení akce, za mnou děti přišly pro knížku s mým podpisem. Byli mezi nimi i dva chlapci. A ten jeden povídá : ,,Já jsem se bál, že to bude nuda, ale bylo to super, přijdete za námi někdy znova?“
Co víc si přát?
